Den druhý = prach, prach a zase další prach
Úvodem: Nepřestává mě fascinovat, kolik různých publikací se někdo rozhodne vydat a že jim to pak skutečně i projde... :-D
Vážně už jsem za toho půlroku, co jsem naposledy pracovala v nějaké knihovně zapomněla, kolik je s tím spojeného bince. A nejen proto, že by se tam neuklízelo, ale hlavně také proto, že se například knihovní sklad chová spíe jako zapečetěný archív. kam se jen málokro odváží vejít a jen ti nejstatečnější se tam odváží nečeho dotknout nebo tam nedej bože něco přesouvat nebo se v tom přehrabovat. A přesně to jsem si dala za cíl hned na druhý den. Snažila jsem se v mém již tak beznadějně přecpaném skladíku, a to podotýkám je ta knihovna prý realizována na několik desítek let dopředu (no, to jsem tedy zvědavá, kam budeme dávat přírůstky příští rok), udělat trochu místa, abych si tam fond lépe roztřídila a hlavně udělala místo na již staré ročníky časopisů, které tam příjdou po svázání a nové knihy a brožury a znáte to. A tak jsem po ránu dvě hodiny strávila zahrabaná v prachu. A jsem vážně ráda, že nejsem alergická, bo jinak by to bylo asi vážně zajímavé. Bo věřím, že jako zdravotní případ knihovnice s prudkou alergickou reakcí na prach a roztoče bych byla v naší malé lokální nemocnici vskutku unikát. Takže jsem si zaposilovala a zavzpírala přendáváním monografií i periodik nahoru a dolu, načež se mi skutečně podařilo vyprázdnit polovinu velkého regálu (tzn. čtyři celé police). Za čož se musím pochválit, bo mě pak tak bolely rude jako nikdy.
A když jsem to měla, chtěla jsem si ego namachrovat ještě trochu více a vrhnout se do toho tajemného H-indexu. Podle návodu jsem zjistila, co to je a jak se k těmto konkrétním statistikám dostanu, a tak jsem si říkala, že to vlastně nemůže být tak těžké. Ale ouha. Má snaha skončila už na tom, že jsem nebyla schopná se přihlásit na proxy. Takže milý KISKU, co je H-index jste mě naučili dobře, ale že mé vzdělání zklame už o pár levelů níže, to jste asi ani vy nečekali. Ojojoj.
Takže jsem se raději vrhla na organizaci periodik. Hezky jsem je přeskládala podle abecedy, abych aspoň trochu věděla, co v knihovně vlastně máme. A pak jsem je chtěla projít, co není v katalogu, tak dokatalogizovat, aby v tom byl pořádek a vůbec si to nějak začít rovnat, abych měla aspoň v něčem systém. Ale opět, katalogizace neprošla, nýbrž mi nešel kvůli vypnutému serveru pustit knihovní systém.
Ještě bych měla podotknout, že si první člověk za dob mého knihovničení, přišel něco vypůjčit. A hledal dokonce i jednu konkrétní knihu. Kdy při představě, že nemám ani tušení, co se za ty 3 000 titulů ve skladu vyskytuje a ještě mi nefunguje ani katalog, byla docela sranda.Myslím, že jsem se tak moc už dlouho nepotila. Ale nějakým zázrakem jsme ji společnými silami našli a dokonce ještě čtyři tematicky podobné k tomu. Hurá! Akorát výpůjčky jsem si pak profesionálně zapisovala na papír, bo když nejede systém, tak ani kuře nehrabe.
Den třetí = od jednoduchému k digitalizaci
Procházela jsem si cestou ve vlaku do práce seznam úkolů, který bych na svém pracovním místě měla dělat. A došla jsem k závěru, když jsem k tomu připčetla ještě všechny ty věci, které mě napadly a na tom seznamu nebyly, jestli bych neměla raději sednout na zpáteční vlak a jet zpátky. Ale neudělala jsem to. Raději jsem zvolila metodu postupně a pomalu. Jinak by mi z toho hráblo a já už jsem dost praštěná, takže by to k ničemu nebylo.
Další prach a další šmouhy. Rozhodla jsem se část příruční knihovny, která už je stejně asi čtyřicet let za zenitem přesunout do skladu a naopak některé novější tituly do výpůjčních prostor, aby k nim byl lepší přístup. A tak jsme se zase hrabala v prachu. Ale nevím jak vy, i přes to, že mi normálně zahrákaření děsně vadí, tak mě ta fyzická práce svým způdobem velmi uspokojovala. Všechno jsem si mohla přerovnávat podle svých možností, mohla jsem si to rozplánovat a udělat podle sebe a hlavně jsem ihned viděla výsledky své práce. A to mi na tom přišlo fakt super.
Načež jsem se, stále bez katalogu, rozhodla zbytek směny digitalizovat. Protože to je snad jediná činnost, ke které nepotřebuji nic jiného, než hordu starých knih ke skenování a právě ten skener. A já mám k dipozici dva. Takovou tu velkou krávoidní moderní mašinku, která umí snad všechno na světě (s výjimkou vaření kávy) a pak klasický knižní skener odhadem z 80. let. Samořejmě jsem začala na tom moderním, bo jsem si myslela, že by to mohlo být rychlejší a také třeba více automatizované. Ale ouha. Velikost strany 17 x 23,5 cm není zrovna A5 ani B5, takže už s automatickou detekcí nastal problém, protože to ta mašinka prostě nezvládla. Ale to neva, to bych si už v příslušném softwaru ořezala. Nicméně osvitové sklo má tak malé hrany, že kdykoliv jsem byla na začátku nebo konci skenované kniha, ty mi vždy ujížděla pryč a vlastně nebyl žádný způsob, jak ji tam udržet tak, aby se nenaskenovala daná strana křivě nebo prostě celá neujela ze záběru. Tak jsem se vrhla ke stařičkému knižnímu skeneru. Je pravdou, že to na něm asi trvá o něco déle a člověk to musí ručně otáčet. Ale ta pohoda, když už s tím pak není žádná práce, je k nezaplacení. Takže jsem v tiché knihovně naladila veselou muziku a digitalizovala jako o život.
Den čtvrtý = co se mohlo pokazit se pokazilo
Funguje mi knihovní systém! Úspěch. První a jediný tohoto dne. Jinak se mi taky zasekla kopírka, místo normálního jsem tam doplnila tvrdý papír, takže máme teď jednu normu vytištěnou v extra bitelné a zarámování hodné podobě. A ucpal se mi záchod. Nicméně byly i světlejší okamžiky dne. Vložila jsem si do systému všechny uživatele a těm, co mají něco půjčené to tam dokonce i půjčila. Zjistila jsem, že netuším, kde sehnat nové čárové kódy na další katalogizaci, ale úspěšně jsem pár špatně okódovaných knih při probírkou starými kódy a signaturami opravila. Pořád nevím, jak se připojit k proxy, abych se dostala do WoS, ale stále to nevzdávám. A byla jsem poprvé na obědě v místní jídelně (což ale vlastně nevím, jestli byl highlight tohoto dne). Takže si stále připadám velmi nekompetentní a ztracená, co se týká mých pracovních úkolů. Ale stále si to kompenzuji tím, že digitalizuji jako o život. Protože i kdyby mě měli vyhodit ve zkušební době, bo jsem nezaučitelná, tak i pak po mě zůstane zanechán kus práce.
Myslím, že ještě žádný týden v mém životě nebyl tak dlouhý. A to je terpve čtvrtek. Je to normální?