Čím více se nořím do hlubin skladu, tím více mám pocit, že jsem zmatenejší a zmatenější ohledně toho, co v něm je a není. Ne, že by mě nebavio být každý den špinavá jako výkopník, ale ještě k tomu sedím celý den na židličce (která je pěkně zákeřná, protože neustále sjíždí, takže pak mám klávesnici až pod bradou...) a dělám pořád to samé jako cvičená opička (nic proti opicím). A sice ano, mám radost, že jsme dnes tiskla druhou várku kódů, tzn. už mi pod rukama prošlo cca tisíc výtisků nejrůznějších periodik (rozuměn novin, časopisů, ročenek, statistik a podobných strand), ale vážně bych měla svou katalogizační vášeň občas krotit, nebo mi z toho za chvíli hrábne. Takže jsem se dnes kromě datlování údajů o knihách, které máme ve fondu (rozuměj v knihovně) do počítatče, jejich rázítkování, popisování čárových a kódů a lepení čárových kódů (to, co má zboží v obchodě a čemu stále nerozumím, jak funguje, když to ta čtečka umí poznat i při načtení naruby atp.) a signatur (to čísílko / písměnko, podle kterého to pak v regálu najdu, doufám...), věnovala třeba hledání norem ve skladu (neúspěšně) nebo čtení agro-vtipů... :-)
Hm, ale jinak? Stále jsem stejně zmatená. Stále nevím, jak hnout s těmi velkými problémy, které na mě už od začátku roku čekají. A stále mi připadá, že bych potřebovala chodit tak na dvanáctihodinové směny, abych všechno stihla. Ale to se vsákne... Však mám celý život na to, abych to dohnala ne? (Tedy pokud mě po zkušební době nevyhodí, bo jsem toho zatím moc víc než binec ve skladu, který postupně uklízím a dávám nějak do kupy, neudělala, haha.) A ještě jedno jsem si dnes uvědomila - co je moc, to je moc - ble, ble, ble, nenávidím PRACH!