Připadám si čím dál tím více jako kancelářská krysa. Tedy nechápejte mě špatně, ne že by mi vadilo mít střechu nad hlavou a relativní teplo. Ale komu by se chtělo sedět vevnitř, když je venku tak krásně? Ještě že aspoň cestou z práce domů se dostanu trochu na čerstvý vzduch, abych mohla trochu provětrat mé prachem jistě zamořené plíce.
Dnes jsem zjitila, že třikrát měř, jednou řež. Alias, když něco skenuješ, tak si prvně nastuduj to, co skenuješ, jinak to budeš skenovat třikrát. A nebo když něco tiskneš, tak si to nastav hned napoprvé tak, jak to nakonec chceš, jinak se s tím budeš předělávat. Ale co už, zkušenostmi se člověk učí. A to, že jich moc nemám, na to narážím každý den.
Což mi připomíná, že jsem se dobrala jistého posunu v řešení situace "prachy na elektronické informační zdroje sem, hned a ideálně bez našeho přispění". A to k tomu, že s to nakonec budeme muset stejně asi zaplatit sami. Jakože by možná šlo ukecat, aby nám nechali nějaká archivní čísla a některé ty zdroje zařízli. Ale to nevím, jestli by prošlo z hediska procesního, jen tak si v polovině s některými zdroji skončit. A nebo si to holt budeme muset nějak zafinancovat sami. Bo jsem dnes psala snad všem, kdo by mi v tomto mohli nějak pomoci. A dobrala jsem se jediného výsledku - kouzelné rady ani pomůcky neexistují (promiňte, děti, ale je to tak).
Jinak ale musím říci, že jsem na sebe celkem pyšná. Bo jsem se v katalogizaci periodik dostala už k písmenu L na první polici. Po dvou až třech týdnech práce. Připomínám, že to je pouze první police (z pěti periodik a asi dvaceti všeho). Muhahahaha. Ale dnes mi to docela odsýpalo. Chvíli jsem si u toho i zpívala. Popravdě, kdyby nebylo hudby, tak by se mi asi pracovalo hůře. Jakože mi nevadí být v tichu, to ne. Ale když vám najednou z repráčků zazní nějaká písnička, která vás totálně rozpumpuje, to má pak člověk chuť soutěžit i sám se sebou, kolik toho dneska zvládne. :-)
Už obstojně ovládám i kroužkovou vazbu. Ani nevím, proč jsem se toho vždycky tak bála. Je to docela jednoduché. A navíc, když se něco pokazí, tak toto (snad asi jako jediné) jde ještě rozebrat a zkusti to znovu od začátku, když se něco nepovede. A samozřejmě, se nepovedlo. Ale tentokrát nebyla chyba na mojí straně. Uf.
Jediné, co jsem fakt dneska nezvládala bylo to zatrolené skenování. Bo když máte dokument, jehož půlka je jednostranně, dalších pár listů na šířku a zbytek oboustranně a vy to potřebujete v jednom PDF a ideálně, aby ty strany na šířku byly doopravdy našířku. To je moc i na mé zlaté ručičiky a chytrý skener. Takže jsem to jako trotl skenovala po jednom. A ty strany ny šířku byly stejně na výšku, bo on to automaticky otočit neumí, ať se to tam dává z jakékoliv strany. Grrr.
A pomalu jsem se začala prokousávat i haldou monografií. Z nichž jsou většina nezajímavá, bo myslím, že nám je jejich autoři poslali jen proto, aby se jich zbavili. Ale u jedné mě zaujal naprosto geniální vtípek na reklamě (zajímalo by mě, jestli platili autoři reklamy jejímu propagátorovi za objednání reklamy nebo i za utrhání na cti...).
(Omlouvám se za zhoršenou kvalitu fotografie, ale můj stařičký telefon to moc lépe nezvládá.)
A ještě jednu věc vám řeknu. Když vám něco nejde, nebo vás to nebaví, nebo je to prostě jen ztráta času, ale vy to stejně musíte udělat, najděte si na tom aspoň nějakou jednu maličkost, která na tom pro vás bude zajímavá, přínosná nebo vnitřně zábavná. Tak se dá přežít skoro všechno. Třeba i to, že obědy nejsou nic moc a už chápete, proč většina dětí po zkušenostech ze školních jídelen pak nikdy nejí ledvinky...