Nějak mám tento týden najednou jakýsi pocit zajetosti. Tzn. už nejsem pořád tak unavená ani nervózní ani se pořád na něco neptám. Myslím, že už jsem si něčím prošla, krapet vím, jak věci ve firmě fungují a nefungují. A také jsem si udělala naprosto jasnou představu o tom, že nechci mít žádné zbytečné iluze. Protože jakkoli jsem z toho byla ze začátku vystresovaná, tak je to přeci jen pouze práce. Ano, stále mi na ní záleží. Ale nějak jsem během posledních dvou týdnů došla k tomu, že bych se měla věnovat v životě i něčemu více, než jenom jí. Tak jsem začala chodit na jógu (a možná ukecám i kolegyni - toliko k mým stále vzrůtajícím kontaktům na pracovišti) a vce se věnuji sportu. A ano, začala jsem i pracovat na druhém místě - resp. v neděli jsem byla na svůj první, a dost možná i poslední, bo dvě práce jsou celkem peklo, když člověk chce mít i nějaký osobní život, celkem hodně. Ale to mě dost bavilo. Bo jsem se ze zatuchlého kamrlíku knihovny dostala ven na vzduch do neustálého kontaktu s lidmi. A to na točení zmrzliny, toho skoro mraženého dětského štěstí v očích. :-D
Stále se cítím krapet zklamaná z toho, že mám tolik škol a tolik studií za sebou a stále občas nevím některé věci. Třeba co všechno umí nebo neumí náš knihovní katalog. Občas bych si potřebovala, personalisovat některá menu nebo třeba popřeházet kolonky v katalogizaci (bo jsem asi zkušenější (nebo také iniciativněji hloupější) než předchůzce, takže toho tam vyplňuji více, než je přednastaveno, takže pořád musím něco někde zobazovat přidávat nebo měnit. A to jednak dost zdržuje, a pak je to i zbytečné, když vím, že se to dá změnit. Ale to, co nevím, je jak. Takže hlídám, kde jsou jaká školení, abych se tam mohla nechat vyslat (pokud mi to bude umožněno, abych se o tom co nejvíce "nachytřila". Ale zase na druhou stranu je mi jasné, že kdyby se mělo do hloubky probírat všechno, co teď v praxi dělám (jako jeden zadek na jedné židli rovnající se celému personálu knihovny), tak není prostor na takové ty zábavné předměty jako práce s interaktivními médii nebo designové myšlení (což mě strašně bavilo, ale bohužel to zatím v mé práci nijak nevyužiji). Ale občas si tak říkám, že bych teoreticky měla umětvšechno, ale připadám si někdy tak zoufale nekompetentní. Že polovinu věcí googlím nebo dělám pokus omyl. Nebo možná i vynalézám, třeba z nedostatku materiálu nebo jiným překážkám (jakože tu není nikdo, kdo by mi mohl poradit, když jsem tu sama samotinká.
A tak, krom druhé práce a jógy, se snažím ,v rámci zachování mého duševního zdraví, a vlastně i pořádku na stole, bo ty staré časopisy nadělají tolik svinčíku, že se to ani nechce věřit, kolik je v tom prachu a jak už se po letech některé rozpadají, vrhůla v posledních dvou dnech na nové knihy. Tedy, novými je myšleno, že jsou koupené za posledních pět let, a vyšly za posledních deset, ale ne dříve než před třemi roky. :-D Nicméně na nich nenní tolik prachu a jsou barevné a hezké, takže je s nimi radost pracovat. Takže jsem se dnes pokochala například novou biologií pro střední školy. A byla jsem tak ráda, že jsem všechny ty mitochondrie a prvoky a horniny mohla už dávno zapomenout. Ale zase na druhou stranu mi to bylo fakt líto. Že jsem studiem toho, jak fungují rostliny, živočichové i lidé fungují, strávila tolik času a teď, ani ne po tak dlouhé době, je to všechno fuč.
Kolegové se bavili, že by rádi vyjeli někam do zahraničí na stáž. Nebo na nějakou prezentaci či prostě studijní odborný pobyt. Tak jsem si také říkala, jestli i knihovníci-nováčci mají možnost někam vyjet a jak by taková studijní návštěva asi vypadala. A hned jsem si začala malovat, kam bych se tak asi vypravila... Třeba do Florencie by mě to táhlo, bo tam vím, že mají skvostnou knihovnu. Nebo kousek vedle do Benátek. Či naopak do Alexandrie, kterážto knihovna je sama o sobě architektonickým skvostem, neřku-li vzácnými sbírkami uvnitř. Ale to je asi jen takové denní snění. Zatím. Bo když nemám ještě nárok ani na normální dovolenou, tak už vidím, jak mě někdo pouští na stáž do Itálie...
Moje ekapáda s nůžkami je stále na mrtvém bodě. Resp. nůžky stále žádné nemám a vše řežu takovým tím vysouvacím nožíkem. Což, v případě, že přijde někdo s A3, kterou je nejprve potřeba zmenšit na A4, aby šla svázat termo-vazbou (takové to tavení, do kterého se uchytí hřbet), je vážně zážitek a um sám. Tak jsem si vyžebrala sto let starou řezačku na papír, která vypadá dost jako gilotina. Takže až se z toho budu chtít vy-víte-co (= rozkrojit si meloun), tak aspoň nemusím chodit daleko...
Chybí mi lidi. Jakože fakt mě dere, že do té knihovny nikdo nechodí. Ne, že bych si tam připadala zbytečně. To zase práce mám až nad hlavu abych to tam dala trochu do rychtyku a k obrazu svému. Ale je mi dost líto všech těch peněz, které neužíváním všech těch věcí přijdou vniveč. Ale co s tím? To mám Facebook dát promo akci Den otevřených dveří nebo to dát do místního rozhlasu? Asi bych si měla mimo jiné nastudovat i nějaký ten marketing a PR strategie. Chjo. Kolik já se toho ještě nebudu muset naučit.
A to jsem málem zapomněla... Můj skener má asi velmi rád disko. Protože když něco skenuji, tak první dokument zvládne naprosto v pohodě. Ale druhý a každý další načítá svým speciálním disko stylem. Takže ne, že by se tam při načítání procent nasskenované stránky zobrazoval narůstajícím barevným páskem v okénku, jako jinde, ale jezdí tam pořád dokola a navíc problikává tu sytěji, tu světleji. Když jsem to viděla poprvé, tak jsem si myslela, že jsem to nějak pokazila. Ale pak jsem zjistila, že to tak prostě dělá normálně. Takže když mám náladu, jedu si na vlně knihovnického diska. :-D (Což je, jak jsem právě zjistila, i název jednoho z playlistů na YouTube...)