Znáte takový ten pocit „flow“? Kdy pracujete a nevnímáte přitom ani hlad, ani únavu, natož pak ubíhající čas? Tak to se mi tady doopravdy nestává. Chech. Ale i tak mám pocit, že i když se tu jeden den plíží za tím druhým, tak jednotlivé týdny míhají jako voda. Pondělí je vždy asi nejhorší, protože to všichni chtějí honem dokončit to, co se nestihlo před víkendem. A pak pátky, kdy zase naopak chtějí mít všichni všechno před víkendem dodělané a hotové, aby na to nemuseli ty celé dva dny myslet. Čtvrtek je asi největší pohoda. To už všichni plánují, co budou dělat, a nikdo se moc nestresuje s prací, bo to přeci ještě mohou dodělat v pátek. A úterý a stře? To jsou takové dny mezi, kdy se buď něco děje, nebo také ne, záleží týden od týdne. A tento rytmus, jakkoli se zdá být nepravděpodobný a možná i trochu hloupý, tak ale skutečně je. Alespoň co já jsem tu za těch několik málo týdnů zde vypozorovala.
Co se týká mě, tak můj pocit, že vést knihovnu, která nemá žádné uživatele je dost na houby, stále trvá. Je pravdou, že se to asi mírně zlepšuje. Tedy ne, že by si sem lidi chodili půjčovat časopisy nebo knihy, ale více chodí pro „služby papírnictví“ či pro rešerše a jiné více specializované služby, které tu poskytuji. Takže ano, největší náplní mé práce, krom toho, že se stále hrabu ve skladu, je tedy kopírování, skenování a vázání do kroužkové nebo termovazby. Ale teď k tomu přibyla jednou až dvakrát do měsíce i nějaká ta rešerše. Zejména v poslední době, kdy byla uzávěrka několika projektů, do nichž jsme se zapojovali, a bylo potřeba k tomu najít tematicky několik podkladů. Takže jsem několik odpolední strávila proklikáváním několika databází a hledáním článků a dalších materiálů dle zadání. A že to bylo občas perné hledání. Protože víte, rešerše zrovna nejsou věc, která by mě moc bavila. Protože už když jsem psala bakalářskou, a pak zejména magisterskou práci, tak jsem hledání zdrojů neměla moc v oblibě, a to jsem rozuměla tomu, co a proč hledám, z jakého úhlu pohledu a k čemu. Ale když dostanu jen velmi obecné zadání, které ani sám žadatel není schopen zpřesnit, protože to musí být „prostě jen něco k tématu“, tak to by mě mohlo omýt. Ale zase na druhou stranu je to takový relax od té tuposti katalogizace skladu, která mi přináší alespoň minimální mozkovou aktivitu.
A jak že se to má s mým skladem? Stále ještě jsem v poslední nedodělané části, a to části separátů. Popravdě mě dost zarazilo už toto pojmenování, když jsem jej poprvé, kdy jsem přišla do knihovny, viděla. Nic takového se totiž již několik desítek let nepoužívá a tak mi to ani nic neříkalo. Navíc byly tyto necelé dva regály zaplněny pouze krabicemi plnými záhad. A na mě v posledních několik týdnech bylo, abych tato tajemství odhalila. Ale musím vás zklamat. Protože to popravdě moc žádná tajemství nebyla. V minulosti se totiž pravděpodobně souhrnným názvem separáty označovaly knihy i periodika malého rozsahu. A pak tedy skutečné separáty, tak jak je chápu já, což jsou oddělené části knih nebo zejména časopisů pojednávajícím o jednom tématu spojená dohromady. Třeba rubrika vyšívání z časopisu Moderní žena (kterou tady ale nemáme, to byl jen příklad). A všechno to bylo do sta stran, proto to možná začaly dávat do krabic, jinak by se jim to ve starých policích bez zarážek všude sypalo.
Teď již to není problém. Takže na mě bylo toto všechno z těch sto třiceti dvou krabic vyndat, roztřídit podle toho, zdali je to monografie (chápej kniha), periodikum, výroční pzráva nebo separát a příslušně zařadit. Knihy jsem tedy katalogizovala rovnou. Periodika a výzkumné zprávy dávala zatím bokem. A separáty jsem skládala ještě úplně mimo, protože s tím si doopravdy knihovnicky moc nevím rady. A jelikož jsem s jejich katalogizováním ani nemám žádné zkušenosti, tak popravdě nevím, co s tím budu dělat. Protože na ve škole i na všech mých předchozích pracovištích mi říkali, že to je na mě jako začátečníka v katalogizaci moc složité a že to dělat nemusím, a že si to raději pak udělají samy, aby to nebylo špatně, a tak jsem se to nikdy nenaučila. A jak se říká, že člověk může najít na internetu skoro cokoliv, tak ano, něco tam o tom najdete, ale tak podrobné, abych to podle toho bez pomoci zvládla, to není. Ale ono to nakonec nebude tak horké. Protože těch separátů je s bídou deset procent celkového objemu všech dokumentů, a navíc jsou to povětšinou jen vytištěné články z databází nebo rukou opisované články ze zahraničních periodik z minulého režimu, které už ale naneštěstí nekvalitou materiálu i rukopisu nikdo nepřečte, takže se obávám, že toho většina půjde do koše. Začínám mít také už dost problém s místem ve skladu, takže i z toho důvodu se s tím, bohužel, nemohu moc zalamovat. Ale už teď mě čeká nutnost vyposouvat osm regálů periodik, abych měla místo na další monografie, což není žádná sranda (počkejte, jaký ze mě pak bude Schwarzenegger). A hrdě prohlašuji, že jsem ty tři tisíce pět set svazků zvládla posunout a tři police dozadu, aby se mi zarovnal a uvolnil regál s monografií za jeden den. Sice jsem myslela, že mi pak upadnou ruce, ale vlastně to bylo moc super fitko. Zadarmo. A dělala jsem to samé, co běžně lidé dělají v posilovně – se zátěží nehoru a dolu, doleva a doprava, nahoru a dolu, doleva a doprava, …
A z toho všeho se mi konečně až tento týden povedlo vytřídit veškeré monografie, které už mám úspěšně zařazené ve skladu, označené přírůstkovým číslem (jedinečné číslo, které má každá kniha – něco jako rodné číslo u člověka), signaturou (to, kde knihu na regálu najdete) a olepené čárovým kódem (to, co dělá píp, když si knihu u pultu půjčujete domů). A tak už mi zbývají jen přetřídit hory periodik a výzkumných zpráv a mám ve skladu hotovo.
Ale aby mi z toho definitivně nehráblo, protože automatizovat sklad plný knih z minulého režimu, když si nikdo nepůjčuje ani ty nové, není na psychiku, co se týká vlastní užitečnosti a efektivnosti, zrovna nejlepší, tak občas dělám i něco jiného. Třeba zrovna minulý týden nám z tiskárny dovezli krásně vonící novotou novou várku periodika, které vydáváme. Takže jsem hned jedno zařadila do fondu a prohlédla jej, jestli v něm nejsou chyby. A bohužel byly. Zadní obálka všech čísel byla namísto obsahu potištěna textem první strany prvního článku. Nikdo z tiskárny nám nebyl schopen vysvětlit, jak se to stalo, ale stalo se. Takže celá várka musela jít zpět na opravu. (A ještě se opravená nevrátila, tak doufám, že ji do konce roku dodají, když už to číslo mělo vyjít v létě, tak ať nás nepomluví, že nedržíme svůj nastavený plán čtyři čísla ročně, kdybychom to pak distribuovali až v roce 2018, he.)
Zároveň dorazily také brožury k jednomu projektu, který tu řešíme. Takže jsem si opět hrála na paní pošťačku a celou jejich várku rozdělila na šest dílů, vždy po sto dvaceti kusech, balila je do krabic a papírů a posílala partnerům, pro něž byla určena. S čímž se samozřejmě pojí i to, že jsem musela nejprve najít krabice té správné velikosti a nastříhat si papír tak, aby mi to do toho šlo lehce zabalit, (protože nevím, jestli jste se už někdy snažili zabalit standartní krabici od papírů A4 do dvou vrstev balícího papírů, ale docela se u toho zapotíte) a celé to pak ještě ovázala provázkem (mám takový ten přírodní sysál, jehož kousky jsem všude, jak se to odíralo, nacházela ještě další dva dny). Ale balíky odešly a snad vše bude v pořádku.
Musím také říci, že mám nejlepší knihovní vozík na světě. Tedy ne, že by konstrukčně byl kdo ví jaký. Ale byl vyroben na zakázku ze dřeva, takže hezky vypadá a nedělá žádné nepříjemné skřípavé zvuky jako většina kovových. Ale hlavně má super nejlepší nová kolečka. Ta stará mi totiž minulý týden upadla. Ne, nebojte, neupadla celá. Žádné really tady s ním nepořádám. Ale sedřela se jeho gumová část až na samou dřeň, a tak, abych si uchránila podlahu, musela jít kolečka vyměnit. A teď jde s vozíkem jezdit úplně lehce do všech směrů i s plným nákladem. Což byl předtím jen těžko dosažitelný sen. Obzvláště, když jsem se s ním musela v úzkých prostorech skladu vytáčet jako s autobusem…
Již jsme několikrát zmínila, že tu také řešíme nějaké projekty, z nichž nám plynou jak výhody, tak povinnosti. Jako například včera, kdy jsem pro šéfa tvořila přehlednou tabulku a grafiky (jak jsem vděčná za lekce jednoduché interpretace dat na univerzitě) průběhu jednoho z nich do monitorovací zprávy. Je pravdou, že si se složitými tabulkami moc nerozumím, obzvláště, pokud ani jejich obsah mi není příliš jasný (protože to byl doopravdy jen zadaný úkol, zpracujte to a to do tehdy a takto), ale i tak mě to bavilo. Takovéto hračičkování s barvičkami a styly grafíků a tabuleček, to je docela moje (respektive ve srovnání s hrabáním se v zaprášeném skladu to bylo mega-vzrůšo). A občas je potřeba i nějaké nové projekty napsat. Kdy zrovna minulý týden končila uzávěrka na jeden program, kam jsme podávaly hned tři návrhy, které jsem jistou měrou pomáhala konzultovat, tak i dělala slohové návrhy textů do aplikačního formuláře (takové to, jak potřebujete do jednoho tisíce znaků nacpat dlouhá jména čtyř partnerských institucí a ještě i jejich role v projektu apod.) a dělala finální korekci (spíše jazykovou než faktickou, i když jsem se snažila poskytovat alespoň minimální zpětnou vazbu jejich řešiteli). Takže jsem tu zůstávala každý den do šesti večer, abych to vše nějak zpracovala včas. Tudíž mi následné pětidenní volno státního svátku a celopodnikové dovolené přišlo náramně vhod. Výborně jsem si odpočinula a načerpala nové síly i jakousi motivaci.
V polovině září jsem oslavila své půlroční působení v knihovně. Bohužel mi nikdo nedal žádný dort a ani mi k tomu, co jsem zde dosáhla, nijak nepogratuloval. Ale to nevadí. Protože myslím, že tím největším zadostiučiněním mi je to, jak knihovna od mého příchodu prokoukla. Jak jsem na konci oštítkovávání čárovými kódy, máme online výpůjční katalog a poskytujeme rešerše (nemohu posoudit, zdali stoprocentně kvalitní, to je na uživatelích, ale poskytujeme). A potenciálu na zlepšení je tu ještě mnoho. Ale mám dojem, že jdeme správným směrem. Quo vadis, knihovno?
***
Vtípek na závěr a s tím i moje doporučení: Lidé, přemýšlejte trošku, než vytvoříte své firmě logo!
