A je to! Moje sedmiměsíční práce s dokumenty ze skladu je konečně hotová. Dnes jsem oficiálně dodělala označení čárovými kódy a signaturami všech svazků ve skladu. A že mi to dalo zabrat. Také toho byla fůra. Na 7 933 monografií, 4 060 periodik a 1 746 výzkumných zpráv, tedy celkem 10 568 jednotek. Plus jsem k tomu ještě dělala nové označení regálů. Zavedla jsem popisky námi vydaných metodik. Přeskládala námi vydávaný bulletin tak, aby zabíral méně místa. Soustředila mapy a jiné rozměrné materiály (postery z konferencí nebo plakáty aj.) na jedno místo. A naskenovala a označila veškerý interní materiál knihovny a dala jej do krabic dle příslušných let jejich vzniku. A za to se musím pochválit. Jednak proto, že to nikdo jiný neudělá (doslova, bo tady je to všem jedno). A pak proto, že myslím, že je to konečně ten nejlépe označený a uspořádaný sklad, který jsem kdy viděla.
Ale zejména ten poslední týden, kdy jsem toho tu měla na zpracování už jen trošku, bylo obzvláště náročné, to dokončit. Měla jsem totiž spoustu jiné práce. Bohužel se totiž ukázalo, že jsme měli chybu ve vykazování grantu týkajících se našich elektronických informačních zdrojů. Ministerstvo se totiž ozvalo s tím, že jsme to celou dobu vykazovali špatně. Ale až po pěti letech od zahájení a dva roky od ukončení projektu (který je tedy teď ve fázi udržitelnosti). Takže jsme museli zjistit, jestli mají pravdu oni nebo my (protože nám přišlo krajně podezřelé, že trvalo pět let, než si někdo všiml, že je to špatně i přes to, že nám vždy každou předchozí monitorovací zprávu uznali bez potíží) a jak budeme postupovat v případě nápravy. Čekalo mě tedy vytváření spousty tabulek a propočítávání procent splnitelnosti a reálného plnění indikátorů, ke kterým jsme se zavázali, a z toho vytvářet nějaké grafy a jiné srozumitelné výstupy. A to vše ještě ve světle informací od našich partnerských organizací, kterých se to také v rámci projektu týká, desetkrát předělávat. A psát e-maily a telefonovat a vysvětlovat. Takže jsem celou dobu měla na práci něco jiného, než co jsem skutečně dělat chtěla. Nicméně zase na druhou stranu musím říci, že mi dny takovém shonu ubíhaly jeden za druhým a celý týden zmizel jakoby nic. Na druhou stranu nutno uznat, že jsem už dlouho z ničeho neměla takové nervy, jako z tohoto.
A během toho jsem se ještě bavila typickými věcmi jako svazováním příruček do kroužkové vazby, skenováním velkých objemů dokumentů (protože kdo by si to dělal sám, když to může dát za úkol knihovnici a tvrdit, že to jsou přeci ty reprografické služby), balíkováním po měsíci a půl došlých opravených bulletinech (kdy nám tiskárna konečně poslala druhé číslo našeho periodika s opravenou zadní obálkou, kterou předtím vytiskli špatně) apod. Také jsem balíčkovala nějaké naše dárkové předměty, protože se u nás má příští týden zastavit za kolegyňkou delegace z Indonésie – tak jsem zvědavá, jak se tady na to budou tvářit. Doufám, že se aspoň bude topit, když přijedou, protože v pondělí se nesepnul kotel, takže tady byla příšerná zima. Včera se mi nějak zablokoval levý krční sval, takže jsem nemohla pohnout hlavou. Tudíž jsem byla ráda, že moc lidí nechodilo. I když jich pár přišlo si vyzvednout papír, který ale naneštěstí úplně došel a nově objednaný ještě nedorazil. Tak se asi museli divit, že co chvíli divně cuknu hlavou, jak mě to bolelo. Takže jsem si našla na internetu nějaké cviky a poctivě půlhodinku cvičila. A to jak včera, tak i dnes, protože nemoci hýbat hlavou je doopravdy nepříjemné. Snad to přes víkend trošku povolí. A dnes, aby toho nebylo málo, nešla od devíti hodin ráno v celé budově voda, protože se něco stalo s kohoutkem v prvním patře a bylo potřeba na to zavolat instalatéra a vypnout vodu v celé budově, a jak se ukázalo, tak ani internet. Marnost nad marnost. Ale příští pondělí má nastupovat nová kolegyňka. Tak jsme na ni všichni zvědaví. Jestli uděláme dobrý dojem, jak se jí tu bude líbit a zdali zapadne do kolektivu. Takže přeci jen mám i nějaké pozitivní zprávy, aby to nevypadalo, že si pořád jen stěžuji.
Celý tento týden jsem fascinována počasím. Nejdříve skoro léto, pak z toho zima a teď typicky sychravý mlhavý podzim. Včera jsem ráno cestou do práce málem zajela jednoho pána s dvěma pejsky. Protože jezdím tou nejkratší možnou trasou, kdy její část vede přes sto metrů neosvětlené cesty, kam pejskaři často chodí venčit své čtyřnohé miláčky, neb je to hned vedle louky. A tím, že mi světlo na kole, jezdím ráno ještě za tmy, svítí jen několik desítek metrů přede mě, tak moc dál nic nevidím. A tak jsem musela doopravdy hodně brzdit, abych to stihla ubrzdit včas. Neb pán měl sluchátka a samozřejmě vůbec nevěděl, že jedu, takže ani psíky neměl u nohy apod. Takže jsem se rozhodla změnit trasu a jezdit sice delší, ale pro pejsky, jejich páníčky i mě bezpečnější cestou. Protože srazit psa na kole, to už by i na mě bylo asi trochu moc obskurní.
Ale když jsme u té obskurnosti, tak jsem si například dnes sama musela vytřít. Protože naše jediná paní uklízečka má na dva týdny dovolenou, tudíž nebylo zbytí. to je tak, když do místnosti, kam lidí chodí v botách (v tomto počasí) pořídíte světlé linoleum. Vím, že světlé podlahy jsou teď v módě, ale z hlediska praktičnosti je to úplně na houby. Takže jsem všechno to bláto a trávu musela aspoň takto při pátku stáhnout, protože to vypadalo příšerně. Ale tak co už. Aspoň jsem se pro jednou zvedla z té své kancelářské židle a ohřála si trošku ruce. (Alias všechno je k něčemu dobré, jen to v tom člověk musí umět najít.)
A jeden z důvodů, proč jsem vytírala, byl i ten, že jsem chvíli před tím vyrážela ven fotit. Mlha a do toho mírně svítící sluníčko způsobilo, že všechno kolem dostalo kouzelný nádech. A když už mám za úkol vybrat fotky do kalendáře na příští rok, tak jsem nějaké hezké pořídila. A snímečky mám některé moc pěkné. Akorát jsem se pak vrátila celá urousaná a s mokrými botami plnými trávy, jelikož jsem lezla kde všude, abych tuhle vyfotila tu hezkou rosu na pavučině, tamhle zase namrzlou květinku apod. Takže jsem nakonec přišla docela zmrzlá s dvě stě padesáti fotografiemi na kartě. Ale myslím, že kalendář z toho bude epesní.
***
Očividně bereme v práci kvalitní zboží, protože se mi samolepící obálka přilepila sama na sebe (alias na takový ten umělohmotný pásek, který kryje tu lepící část), takže jsme ji pak musela zalepit lepidlem...
