Chjo. Určitě taky máte takové ty dny, kdy je všechno špatně. Hm, tak já mám pocit, že jich je poslední dobou mnohem více, než jen jeden. Ale ten včerejší opravdu stál za to.
Vzbudila jsem se totálně nevyspalá, a to jsem lezla do postele v devět večer a vstávala typicky na šestou. Nějak jsem se na kole dohrabala do práce. Ale nejela jsem úplně včas, protože prostě v pondělní rána to nejde. Ale zjistila jsem, že mi vlastně (stejně jako všem ve firmě) vzali klíče od bočního vchodu, takže jsem musela celý areál obejít. A k pípáku jsem tak docházela přesně na minutu. Stihla jsem to. Ale to chození dokolečka od kolárky přes hlavní vchod až k pípáku je naprosto zbytečné.
Ráno jsem otevřela e-mail, kam jsem očekávala, že mi přijdou upravené tabulky nově nakoupených knih partnerů, které potřebujeme doložit kvůli té opravě monitorovací zprávy jednoho našeho grantu. Ale nic tam nebylo. Takže jsem se celé dopoledne piplala s tabulkou, která by to hezky zobrazovala, kdo kolik záznamů slíbil v monitorovací zprávě, že přikoupil, a kdo mi jich kolik v reálném seznamu, který jsem po nich chtěla minulý týden zaslat, uvedl. A světe div se, vůbec u nikoho to neodpovídalo. Takže jsem psala ještě další e-mail s tím, ať mi to nějak okomentují nebo upraví dle skutečnosti. Načež většina odpovědí byla. Skutečnost je ta, co je v tabulce. Tak čísla jsou asi nějaký omyl. Takže my asi na Ministerstvo napíšeme: „Promiňte, Vámi přidělený grant byl asi nějaký omyl, protože všechny údaje, které jsme kde uvedli, jsou chybně.“ Nebo já nevím, jak si to ti naši partneři představují, že všude nahází, co je první napadne, a pak, když to fakticky potřebujeme, tak dělají, že je to naše (respektive moje) chyba. A já se z toho teď mám asi potentočkovat, abych to uvedla na pravou míru, nebo já nevím co.
Abych se trochu odrelaxovala, tak jsem se vrhla na balení balíků bulletinů pro partnery a další instituce. Což mi nakonec trvalo skoro dvě hodiny. Protože mi bohužel došly krabice vhodné velikosti (jelikož náš bulletin tiskneme v naprosto nestandartním formátu, který není ani A5 ani B4, je to prostě něco mezi). Takže jsem je balila do tří vrstev balicího papíru, aby se nebyly na poště při převozu poškozeny. Byla to docela dobrá rozcvička, ale byla jsem pak vskutku ráda, že už to mám hotové a mohu si dát svačinku.
Den pokračoval a já se stále matlala z tou tabulkou pro Ministerstvo, jak mi postupně začaly chodit opravené seznamy literatury od partnerů. Přešlo odpoledne a přišel nadřízený. Vzal jeden bulletin, otevřel jej o tři sta šedesát stupňů, tak že se obálky dotýkaly venkovní stranou, a nečekaně z něj začaly lítat listy, protože je to jen brožovaný výtisk. A hned na mě, jak je toto možné, a že to chce zase reklamovat, už podruhé (poprvé jsme reklamovali chybnou obálku). A ideálně i s číslem jedna, protože to se prý také rozpadá. A to, když jsem to kontrolovala, tak byly všechna čísla v pořádku a výtečně držely. A aby toho nebylo málo, tak jsem pak ještě dostala příkazem, že druhý den budu pro návštěvu vařit kávu, protože paní sekretářka toho má moc. A ať si na to vezmu dlouhou sukni a ideálně šátek na hlavu, protože má přijet delegace až z Indonésie a oni jsou muslimové, tak ať nepohoršuij (ach, och, jaké pokrytectví a xenofobie, ugh). Tak si říkám, jak hluboko lze ještě klesnout… Milé balíčky bulletinu jsem tedy opět vybalila a přenosila zbylé zásoby ze skladu a jala se instruovat tiskárnu, ať si pro ně přijedou.
Nicméně den ještě neskončil. Když jsem totiž nosila nerozdělané balení našeho periodika ze skladu, slyšela jsem od dveří nějaké pípání. Tak mě napadlo, jestli někdo zkouší instalovat na chodbě jukebox či si hraje s pípákem, který od vchodu do knihovny není dalek. Ale nakonec jsme si řekla, že to asi někdo jen nastavuje na pípáku hodiny, aby šly správně, a ne o dvě minuty později, jako obvykle, že pak člověk nestihne ani autobus domů, když spěchá. Ale v jednu chvíli se mi nad hlavou rozezněl alarm a já si ty bulletiny málem pustila na nohu. Hm, a až potom přišel správce, že na příkaz vrchnosti se od teď bude zastřežovat knihovna a že to zkoušel a že by mi to potřeboval ukázat, jak to funguje. Takže mi byl přidělen kód a vždy ráno a večer to tu budu zapípávat kódem, který jsem si ani nezapamatovala, protože mě ani nenechali si ho vybrat. Což znamená, že až uslyšíte hrozný kravál, jako by někdo vylupoval banku, tak se nedivte, to jen Laduš zapomněla kód od knihovny. A přitom tam, paradoxně, nikdo nechodí. Ani když tu jsem. Natož pak, když tu nejsem. A nadřízení ten kód stejně znají. Takže nevím, na co se to dělá. Jakoby tu bylo beztak co ukrást. Hromada starých počítačů a ještě o trochu starších knih. To je vše.
Takže kdyby vám přišlo, že nejsem tak milá, jako jindy. Tak aspoň už víte proč. Vanitas vanitatum et omnia vanitas.