V úterý jsem celé dopoledne strávila kompletováním tabulek pro Ministerstvo kvůli tomu grantu. A věřte mi, že když už to tisknete popáté, protože tam pořád ještě jsou nějaké chybné údaje, chybějící čísla v číselné řadě seznamu literatury nebo to je prostě jen zkrátka moc malé, takže to nejde přečíst, přestane Vás to po chvíli bavit. Ale zvládla jsem to a musím říci, že jsem s výsledkem spokojena. Tak doufám, že už budou hodnotitelé projektu spokojeni a nenechají mě to zase předělávat.
Na deset hodin měla dorazit ona avizovaná návštěva z Indonésie. Ale protože vyráželi z Prahy teprve v osm hodin ráno, dorazili až po poledni. Což se mi výborně hodilo, protože to byl akorát ten čas, ve kterém jsem mohla dokončit vše ostatní. A jak to dopadlo s mou dlouhou sukní, šátkem a vařením kávy ptáte se? Sukni jsem si vzala. Popravdě nejen kvůli oné návštěvě, ale také kvůli tomu, že už jsem konečně dodělala ten sklad a mám podlahu jako zrcadlo, takže se jí nebojím lemem dlouhé sukně občas otřít (a také protože je to změna a vypadá to dobře, chi). Šátek? To by mě ani nehnulo. Je sice pravdou, že Indonésie má více než osmdesát procent obyvatel islámské víry, ale přes to mi nepřijde vhodné na to vůbec narážet, když ty lidi vůbec neznám a netuším, jak to s takto delikátní věcí, jakou víra je, mají. Ještě k tomu tady v České republice, kde drtivá většina lidí jsou ateisté nebo minimálně nepraktikující. A jak se nakonec ukázalo, tak z pětičlenné výpravy dorazily dvě ženy, z nichž jedna měla hlavu zakrytou a druhá ne. Demokracie je svoboda. Nicméně tím, že přijeli těsně po obědě a já mezitím, kdy dorazili, byla na obědě, a pak si nikdo nevzpomněl mi říci, tak jsem jak přišla o instrukce k zacházení s kávovarem. A protože já sama kávu piji jen svátečně, takže s těmi mašinkami moc neumím – ale ne, nejsem technofob, takže zmáčknout jedno tlačítko a pak druhé bych ještě zvládla, …. Nicméně se ale bohužel vedení rozhodlo nepoužít náš obyčejný kávovar z kuchyňky, kde je jen jedno tlačítko na zapnutí a druhé na tvoření horkého nápoje, což je na obsluhu pohoda jahoda i bez instrukcí. Ale bohužel to monstrum, které donesli, mělo těch tlačítek asi dvacet. A protože už nebylo nejmladší, tak symboly a popisky u většiny z nich byly smazané nebo nerozluštitelné. Takže když jsem tam v polovině přednášky kolegyňky o tom, co zde děláme, přišla, tak jsem nad tím jen zakroutila hlavou, že to asi nepůjde, a s pokrčením ramen se tvářila nešťastně. A i vzhledem k tomu, že jsem tam přišla v polovině oficiální prezentace, tak se mi nechtělo to tam moc začít zkoušet a zkoumat, protože pokud vím, tak kávovary obecně dělají při činnosti hrozný kravál, což jsem chuděře vystresované kolegyňce udělat nechtěla. Načež si mě zavolal k sobě šéf s pokynem, ať jdu pro fotoaparát a udělám raději pár snímků. Takže jsem pak dalších dvacet minut strávila focením. Načež jsem šla pryč, pořízené fotografie stáhnout a upravit. Na akci samotnou mě nikdo nezval a tak mi přišlo nevhodné tam zůstávat a s tím kávovarem to by fakt nešlo, holt to měl dělat někdo, kdo u toho zaškolení s ním byl, a ne že si vzpomenou mí říci s křížkem po funuse. Takže se všechno zlé k něčemu dobrému obrátilo. Protože prezentace i s následnou diskuzí trvala ještě asi další hodinu, kdy tam celé vedení a někteří kolegové seděli, takže byl aspoň na chvíli klid na práci, hehe.
Odpoledne jsem tedy rozšiřovala seznam potenciálních odběratelů našeho periodika, protože prý padesátka je velmi malé číslo. Takže jsem teď odborník na všechny knihovny, střední i vyšší typy škol a instituce v okolí. A ještě jsem k tomu vytvářela soupis akcí, na kterých bychom mohli náš časopis nabízet účastníkům, pokud by se to podařilo domluvit s organizátory. Ale jestli toto dopadne, tak to doopravdy nevím. Po zbytek odpoledne jsem pak ještě dělala na nějakých rešerších, posílala externím recenzentům články z našeho periodika ke kontrolám apod. Docela to pak už uteklo.
***
Ve středu ráno jsem objevila v příruční knihovně ještě dvě krabice plné metodik ke katalogizaci. Tak jsem se s povděkem vrátila ke starému dobrému: nalepit čárový kód, orazit na třech místech, zapsat přírůstkové číslo a nalepit signaturu. Až mě překvapilo, jak mi ta známá rutina této práce v tom celodenním rytmu chybí. Nemuset si nad ničím lámat hlavu, moci jen automaticky nechat ruce dělat svou práci a nechat čas plynout. Dopoledne tak hezky ubíhalo.
Po svačince jsem editovala nějaké články z hlediska slohu a gramatiky. A přišla jsem na to, že čím starší autor, tím divočejší ty texty byly. Jestli už je v jejich věku přestalo bavit psát spisovně a gramaticky správně, protože to tak dělají celý život nebo jestli nabyli pocitu, že jim to počítač opraví sám po té, co dokument s textem uloží. Ale každopádně mi to dalo docela zabrat stvořit z některých textů čitelný a informačně hutný článek.
Nápěv Pec nám spadla:
Záchod se ucpal,
záchod se ucpal,
kdopak nám jej opraví?
Pan jednatel není v práci,
zástupce to neumí.
Zavoláme pana správce,
ten má velké kladivo,
dá toho čtyři šťouchy
a už je to hotovo.
Načež se na mou žádost zjevil náš pan správce na, jak jste asi pochopili z předchozí „písně“, opravu toalety. Když se tato knihovna před pěti lety stavěla, tak zedníci, aby si ušetřili práci, lili zbylou maltu do toaletní mísy. Což samozřejmě nemohlo vést k jinému výsledku, než že se to ucpalo. A od té doby, protože to všichni věděli, se tento jeden záchod vůbec nepoužíval. Což pro mě znamenalo chodit o patro výše (což je, řekněme si na rovinu sice super na fyzičku, ale co se týká nějakého trošku pohodlí a komfortu, dosti na houby). A až teď, s novým panem správcem, bylo rozhodnuto to nějak řešit. Chvíli kolem toho něco kutil, zkoumal, kde a jak přesně je to ucpané. Pak se v tom chvíli vrtal a za dvacet minutek měl hotovo. Záchod byl jako nový (skoro). Dokonce mi pak i zatmelil uvolňující se trubku u napouštění, aby mi voda nestříkala při každém spláchnutí na celou zeď, a spravil mi zkřivené dveře, které nešly pořádně dovřít. Takže nejen, že tu teď mám rolls-royce knihovní vozík, ale dokonce i fungující toaletu! Jupí jau!!!
Což jsme samozřejmě museli jít hned s kolegy zapít. Cha! Hm, ne, dělám si srandu. Respektive, na pivo jsme sice odpoledne šli, ale ne kvůli mému fungujícímu záchodku, ale nýbrž proto, že kolegyňka slavila narozeniny. A můžete hádat, o čem jsme se takto v místní hospůdce v onen podzimní podvečer bavili – o práci přeci! Ha. Haha.
***
Ve čtvrtek jsem opět ráno trošku cvičila, protože i přes to, že už je moje krční páteř o mnoho lepší, tak to pořád ještě není ono. Pak jsem se vrhla na focení interiéru knihovny, protože jsme jednak měla fotící náladu, a pak jsem si říkala, že vlastně nemáme žádné reprezentaivní fotografie knihovny. Čímž jsem strávila asi hodinu, než jsem si i našla nějaké správné kusovky ke zvěčnění apod. A pak jsem, krom běžných požadavků na skeny a kopie (protože kopírka v patře prý dělá na všem hrozné šmouhy a není to pak k přečtení), chvíli dělala nějaké rešerše. To byste se divili, kolik zvláštních věcí se člověku zobrazí v oficiální databázi třeba při zadání klíčového slova piglet (anglicky prasátko). Nestačila jsem se divit.
Kolem desáté hodiny se venku, jak zasvitlo do ranního chladu slunce, udělala venku hustá mlha, která mě přinutila jít i něco mlo nafotit ven. Nakonec jsem tam byla až do oběda, ačkoliv jsem si říkala, že to nebude na déle než na deset minut.
Odpoledne jsem strávila zpracováváním fotografií a výběr těch nejlepších do kalendáře 2018. Tak uvidíme, jestli některá z nich projde schvalováním. Také jsem posílala druhou vlnu oslovení potenciálních recenzentů k jednomu článku. Oba se mi obratem ozvali, že ji zpracují. Občas si říkám, proč ti předchozí nezvládli ani odpovědět ve dvou slovech, že na to nemají čas, když tito to zvládli prakticky ihned. Některé věci moc nechápu.
***
V pátek jsem katalogizovala nějakou knihovnickou literaturu, kterou jsem knihovně věnovala. Začaly se mi totiž po studiu doma kupit hordy knih s knihovnickou tematikou. Ale knihovnička už na ně přestala stačit. Tak jsem jich část odvezla do knihovny. Tam je třeba někdo z uživatelů nebo ostatních využije. Mezi nimi například i katalog českého komiksu 2012 - 2016, kdybych měla někoho nalákat.
A odpoledne, když už konečně přestalo pršet, jsem jela na kole na služebku. Haha. Ne, jela jsem do tiskárny vyzvednout vytisknuté postery z konferencí, které v pondělí pověsím do konfreční místnosti jako reprezentativní výzdobu. Už se na ty galeje s hromadou lepící pásky a plachtami formátu A0 těším.
