Tento týden nějak hrozně rychle uběhl. Až jsem se nestačila ohlédnout, a byl pryč. Ačkoli ne vinou práce, tam se doopravdy nic moc neděje. Ale tím, že jsem odpoledne měla plné nejrůznějších aktivit. Ale všechno pěkně popořádku.
V pondělí jsme se byla ráda, že jsem vůbec vstala. Začala jsem totiž, kvůli hrozícím mrazům (jež nakonec nepřišly, ale kdo to mohl vědět) jezdit do práce vlakem. Což v praxi znamená, že musím vstávat o půl hodiny dříve. Ono se to nezdá, že by to bylo moc, ale když vstáváte dříve, než vychází slunce, tak se to pozná. A ještě ty stresy, jestli ten vlak stihnu, jestli tam nebude moc lidí a stihnu si koupit lístek apod. Uch. Dojíždění je děs. A to jsem na to ještě docela dobře, neb to mám jen pět kilometrů. A ano, stihla jsem to, ale už to první ráno mi bylo jasné, že samopohon na kole je prostě mnohem praktičtější.
Zvykla jsem si ráno v práci vždycky chvíli cvičit. Hlavně tu krční páteř, která mě sem tam zabolí, ale tak celkové se trošku protáhnout. On tam v sedm ráno stejně nikdo nepáchne (no ani jindy, ale ráno nedojde nikdy nikdo), tak proč ne. Což mi i přijde smysluplné a cítím se tak více připravená na celý den sezení, haha…
Nevím, jestli jsem to už zmiňovala, ale koupila jsem si nový mobil. Což je super hlavně z jednoho hlediska, a to proto, že jsem se pomocí něj začal učit španělsky. A fakt mě to baví. Hola, ¿cómo estás? Jednak mi ten den lépe ubíhá, než si projdu vždy pár lekcí, a pak mám pocit, že svůj čas trávím smysluplně. Protože od té doby, co jsem dokončila práce ve skladu, tak s tímto pocitem docela bojuji.
Ale není to zase tak, že bych nedělala nikdy nic. Docela hodně času mi tento týden zabrala komunikace s tiskárnami, kdy se snažíme najít nového dodavatele tisku pro nás firemní bulletin (jelikož ten původní je hrozně pomalý, neochotný a vůbec domluva s ním je velmi složitá).
V pondělí jsem věšela ony plakáty z konferencí do naší konferenční místnosti. Což mi vlastně zabralo skoro celé dopoledne i přes to, že byly jenom čtyři. A to jsem poprosila o pomoc i kolegyni. Protože než jsme tam ty postery vyvěsily, tak bylo potřeba rozhodnout, které z těch stávajících sundat. Což bylo docela složité rozhodování, protože na některých úplně chybělo datum. A my jsme samozřejmě chtěly nahradit ty nejstarší. Takže jsme strávily prvních dvacet minut zevrubným pročítáním všech těch dvaceti posterů, což už tam visely, abychom vybraly ty čtyři, které sundáme. Pak jsme se musely sundat. Jenomže to bylo také náročné, protože některé z nich tam visely přilepené už od roku 2014 (nebo možná i déle, kdo ví). Takže se ta oboustranná i obyčejná izolepa, kterou to bylo na plastových panelech inteligentně nalepeno, k nim stoprocentně přilnula a snad i zapekla. Takže jen odstranit původní plakáty bylo doopravdy náročné. Ještě i s představou toho, že je co nejméně poničíme, aby se případně daly schovat pro archivní účely. A když jsme je konečně měly dole, musely jsme společnými silami vyvěsit ty nové. Nevím, zdali jste někdy zkoušeli věšet na stěnu papír velikosti A0, ale je to doopravdy náročné. Aby visel rovně, neprověšoval se, byl rovnoběžně s ostatními. Prostě mordor. A to se to zdálo jako naprosto jednoduchý úkol na deset minut. A navíc jsem zjistily, samozřejmě až potom, co jsme to měly pověšené, že máme dva plakáty zarovnané špatně, takže jsme je musely přelepovat. Ugh. Ale povedlo se. A tak jsem ještě opravily některé další, které byly po čase svěšené, odlepené nebo jinak v nepořádku a bylo.
Ve středu jsem se bavila s šéfem o tom, jak a kam můžeme knihovnu ještě posunout a jakou roli bych v tom měla hrát já. A opravdě jsem toho moc nevyřešili, protože všechno, co mě napadlo, už je hotové, a všechno, co napadlo šéfa, je nereálné. Třeba jako udělat z ní pomocí grantu centrum popularizace. Jako že by k nám chodili dětičky si na panelech číst, jak jsou knihovny a to, co ve firmě děláme, úžasné a jak je bude bavit to jednou dělat také. A popravdě, nevím, které sítě si kdy rádo četlo panely, ale já ne. A už vůbec nevím, kdy koho to čtení kdy motivovalo k tomu, aby se rozhodlo pro svou životní dráhu tím směrem. Ale zase kdybych na to měla jít od lesa a vzít ty děti reálně do provozu, něco jim ukázat a nějak se s nimi o tom bavit, to bych potřebovala pomoc od kolegů. Ale ti mají tolik svých aktivit, že si to neumím představit. Nehledě na to, že si nejsem úplně jistá tím, že tu máme co úplně zajímavého, originálního a chytlavého nabídnout.
Podáváme ve firmě velký projekt a já jsem dostala z úkol pomoci s jeho rešerší a abstraktem. Takže jsem se ve čtvrtek mořila i s tímto. Naštěstí mi to ale předzpracovala kolegyňka, které tématu projektu rozumí mnohem více než já, takže jsem pak jenom překontrolovala záznamy bibliografie a gramatiku a trošku text upravila do čitelné podoby.
V úterý jsem dostala za úkol zpracovat článek o jednom našem projektu, který letos začal a který pomáhám jako administrativní podpora řešit. Takže jsem si napsala hrubou kostru a čekám na data od kolegů, abych do něj měla vůbec co dát. A zjistila, že jsem doopravdy talentovaná na psaní spousty textu naprosto o ničem, pak to ještě třikrát zopakovat a pak to ještě na konci shrnout, aby z toho vyšel pěkně dlouhý článek.
A abych se nenudila ještě více, tak jsem dostala v pátek na starost zorganizovat na Mikuláše u nás seminář. Ale v praxi to nebude zase tak náročné, jak jsem se obávala. Řečníci totiž budou kolegové. A budou jen tři. Takže se dokáží zkoordinovat a domluvit na tématech sami, což je pro mě výhodné, protože se jim do toho nemusím plést a bude to tak mít i více hlavu a patu, když se oni domluví, co kdo z nich bude říkat a budou se tak vzájemně doplňovat. A navíc to bude seminář pouze na dvě hodiny. Takže mi stačilo navrhnout pozvánku, o jejíž zpracování (kvůli jednotnému vizuálními stylu) jsem poprosila našeho IT specialistu, bo já LaTeXu fakt nevládnu, he. A to pak rozpošlu potenciálním zájemcům. A pak bude práce až v den akce, vše připravit a nachystat. Ale to už bude pohoda. Takže zase takový úkol neúkol. Ale tak aspoň něco.
Málem bych zapomněla, že jsem na začátku slíbila také přidat něco o tom, co jsem dělala odpoledne. V pondělí jsem odpočívala po náročném víkendu. Myslím, že jsem usnula už v devět. Navíc do toho ještě ten posun času, který moje tělo bojkotuje a stále vstává o tu hodinu dříve, ugh. V úterý jsem v rámci úklidu porozbíjela pár starých skříní, a to by jeden nevěřil, jak je to po práci relaxační činnost, doporučuji. Ve středu jsem s kolegyňkou chodila po obchodem. Ale nic jsme nesehnaly, bo v Šumperku prodávají snad všude jen důchodcovskou módu. Ve čtvrtek jsem pak byla cvičit a v pátek mě čekal dlouhý skype hovor. Takže co se týká ubíhání času, tak rozhodně má vlastní hlavu a dělá si co chce. Občas mi přijde, že se kolem mě nic neděje a že si vlastně nemohu vzpomenout, co jsem dělala předchozí den. Ale pak se ohlédnu za celým týdnem a zjistím, že se toho stalo tolik, že je až s podivem, jak se to do tak krátkého týdne mohlo vlézt.
Ještě jedna pozitivní zpráva. Šéf má celý příští týden dovolenou, protože si hodlá jet válet šunky do Egypta. Takže co? Takže bude klid!
A takoto to dopadá, když se nějaký chaluhový mozeček rozhodne dělat grafitti a naví ani, jak se píše Sodoma Gomora, hehe...
