Tento týden byl celý nějaký zvláštní. Na jednu stranu se mi nahrnulo pár věcí ku práci, většinou to, co měl dělat můj nadřízený sám, ale tak proč mi to nezadat, když jsem se tak vehementně hlásila, že nemám co dělat. A na stranu druhou zase přišly věci úplně mimo. Ale rozhodně skoro nic z toho nebyla to, co bych jako knihovník dělat měla. Nicméně úkoly se jen hrnuly, takže se můj obvyklý stav vlažné pracovní morálky zvedl na mírnou paniku, kdy jsem v pátek nestihla ani odpolední kávu a svačinku.
Hned z kraje týdne jsem si připadala jako sekretářka. Snažila jsem se zajistit reinstalaci knihovního systému na nový server (což by v důsledku znamenalo nejen to, že by běhal mnohem rychleji, ale také to, že by odpadl procesní problém s jeho vystavením na web, aby ho mohla vidět i veřejnost). Pak jsem komunikovala s lidmi ohledně pravidelné revize našeho knižního skeneru. A ačkoli jsem s tím pánem mluvila po telefonu asi půl hodiny a vyměnila několik e-mailů, ke konkrétnímu datu ani ceně jsme se zatím nedobrali. Tak snad se to povede příští týden. Řešila jsem nějaké další recenze článků do našeho bulletinu a stále ještě možnost jeho tisku v jiné tiskárně (mám pocit, že čím více se blíží Vánoce, tím méně mají lidi času a tím je komunikace s nimi horší, a to je teprve začátek listopadu).
A taky se ve firmě snažíme již asi měsíc sepsat jeden velký projekt, ten, ke kterému jsem pomáhala minulý týden dělat tu rešerši. Takže se dost věcí točí kolem toho. Dost často něco kvůli tomu kopíruji a skenuji. A v druhé polovině týdne jsem k tomu dostala i přeložit část z projektového záměru do angličtiny (stejně jako většina kolegů, proč proč to zadávat odborné firmě za pár stovek, když si to umíme spatlat dohromady sami?). A abych se nenudila, tak mě nadřízený přehodil ještě překlad dvanácti stránkové smlouvy z češtiny do angličtiny. Právničinu jsem nikdy neměla ráda, ten jazyk a styl přemýšlení je mi cizí, a natož to všechno nějak naformulovat správně v angličtině. Mám pocit, že to nedopadne dobře, ale strávila jsem na tom tři dny, takže to musí být aspoň trochu k něčemu. A byla mi projevena důvěra i tím, že jsem dostala za úkol přeložit do angličtiny celý rozpočet a překlikat ho do online verze (zcela naprosto nerozumím, proč, když je tam asi padesát položek, to nejde exportovat, ale bohužel). Takže jsem klikala, klikala, a ještě znovu klikala, když jsem přišla na to, že mi nesedí výsledný součet (ach, jak mi to připomnělo moji bývalou praxi v účetnictví). A pak jsem ještě sháněla od kolegů z ČZU životopisy, protože je vedoucí projektu neměl čas uhánět, takže to spadlo na mě. A fakt mě rozesmálo, když jeden z nich Prof. CSc. své CV neměl v angličtině. Tak jsem mu ho přeložila, aby kdyby ho někdy ještě potřeboval, měl… Haha.
A tak, abych si od toho všeho kolotoče trošku odpočala, jsem vyrazila na víkend do Brna. Bylo tam krásně. Počasí mě překvapilo nečekaně sluníčkem, a i setkání se starými přáteli mi udělalo velkou radost - vřele doporučuji. A také jsem měla čas se zastavit na výstavě Jeden kmen na Špilberku, kterou vřele doporučuji všem příznivcům Pána Prstenů, neb se jedná o výstavu mapující smyšlený příběh jednoho z kmene skřetů Uruků.
A po cestě zpátky se mi podařilo jet vlakem, který jel přes St. Petersburg až do Moskvy (tak se mi vybavilo moje letní dobrodružství v rámci Thor Heyerdahl Explorers Camp Expedition, kdy jsem se cestou tam i zpátky stavovali právě v Petrohradě a Moskvě). Nevěříte? Mrkejte... Chi.
